„Stávka! Stávka! Stávka! Ať se v Amsterdamu na celý den zastaví všechen hospodářský život: továrny, dílny, ateliéry, úřady, banky, městské útvary a veškerá pracovní síla!“
Tento text stál na letácích, které rozšířilo holandské hnutí odporu krátce poté, co němečtí okupanti pozatýkali o jednom únorovém víkendu roku 1941 stovky židovských mužů. V celé Evropě ojedinělá stávka za solidaritu s Židy a na protest proti perzekucím začala 25. února 1941 zastavením tramvajové veřejné dopravy Amsterdamu a později se rozšířila i na další sektory městských služeb a několik významných soukromých podniků.
Na začátku ledna 1941 se stupňovala agresivita v amsterdamských ulicích - docházelo k prudkým srážkám mezi obyvateli především židovského původu a německými okupanty. Němcům se nelíbil odpor amsterdamského obyvatelstva a tak o víkendu 22. a 23. února uspořádali velkou razii kolem náměstí Waterlooplein, během které bylo zatčeno 427 židovských mladých mužů a následně deportováno do koncentračního tábora Mauthausen. Veřejnost Amsterdamu byla touto akcí ohromena a pobouřena. V komunistických kruzích vznikl téměř okamžitě pamflet vyzývající k protestní stávce, která začala mezi řidiči tramvají, jako požár se rozšířila po celém městě a zasáhla i další místa v zemi. Na burze se přestalo obchodovat, v celém Amsterdamu se nepracovalo, všechna doprava stála. Stávka trvala pouhé dva dny, reakce Němců byla totiž nelítostná. Výsledkem bylo 9 mrtvých, 24 vážně zraněných a mnoho zajatých. Město dostalo vysokou pokutu 15 milionů guldenů. V Amsterdamu vše připravovali lidé z vedení komunistické strany, většina z nich byla bezprostřendě po stávce uvězněna a zastřelena. Byly to jedni z prvních obětí války - Holanďané zastřelení Němci.
Jako symbolické ocenění této akce udělila královna Wilhelmina v roce 1946 Amsterdamu motto: Stateční, odhodlaní, milosrdní - "Heldhaftig, vastberaden, barmhartig". Od té doby je toto heslo jedním z oficiálních městských symbolů.
Nizozemí má v západní Evropě prvenství v počtu takzvaných „Spravedlivých mezi národy“ - lidí, kteří s nasazením života zachránili Židy před holocaustem. Titul si vysloužilo 5413 Holanďanů – více jich má jen Polsko s 6532 oceněnými. Přesto ale přežila jen asi čtvrtina židovských obyvatel či uprchlíků, které zde nacistická okupace zastihla. V Nizozemí žilo před válkou asi 140 tisíc Židů, z nich 25 - 35 tisíc tvořili přijatí uprchlíci z Německa a z Rakouska. Konce války se dožilo jen 35 tisíc z nich. Přímo z Amsterdamu zmizelo osmdesát tisíc Židů. Žila zde jedna z největších diaspor západního světa. Asi nejznámější obětí holocaustu v Amsterdamu je Anne Franková, jejíž deník se zachoval a po válce byl mnohokrát vydán v desítkách světových jazyků.
Proč byl počet zdejších obětí ve srovnání s jinými zeměmi západní Evropy tak vysoký? Ve Francii například válku přežilo 75 % Židů, v Belgii 60 %. Mohla prý za to hustá obydlenost Nizozemska, prakticky znemožňující ukrývat se v lesích, i skutečnost, že země sousedila jen se samými státy pod nacistickou nadvládou. Také zde byl dokonale funkční byrokratický aparát země. Navíc úřady s nacistickou mocí bez odporu kolaborovaly. Únorová stávka tak byla předem ztraceným bojem. Z psychologického hlediska byl ale 25. únor 1941 významným okamžikem. V tento den Amsterdam nastavil za utlačované vlastní kůži, a utlačovaní byli v tuto chvíli Židé. A ti věděli, i když jen na chvilku, že je nenechali na holičkách úplně všichni.
Pokud vás zajímá historie a osudy židovských obyvatel Amsterdamu, napište mi. Připravím pro vás speciální prohlídku města zaměřenou na tuto tématiku.