Holandské zimy jsou obvykle mírné s teplotami málokdy klesajícími pod nulu. Co se stane ve vzácné chvíli, kdy začne sněžit nebo mrznout?
Holanďané milují opravdovou zimu a nedočkavě a nutno podotknout, že často i marně, vyhlíží pár dnů v roce, kdy se dá bruslit na přírodním ledu pod modravým nebem. Není divu, že jakmile začne přituhovat, všechny zajímá, zda dostatečně zamrznou nekonečné vodní plochy a bude dobrý led. Každý denně sleduje předpovědi počasí a zpravodajství o možnostech bruslení v přírodě. A také se rozproudí celonárodní diskuze o uspořádání bruslařského maratonského závodu "Elfstedentocht", což v překladu znamená "Závod jedenácti měst". Jde o trasu dlouhou asi 200 km protínající jedenáct měst v severní provincii Friesland a vedoucí skrz zamrzlá jezera, kanály a řeky. Tento prý největší závod svého druhu se jel poprvé v roce 1909 a od té doby se konal pouze patnáctkrát, naposledy v lednu 1997. Start i cíl je v půvabném fríském městě Leeuwarden. Pro zajímavost nejrychlejší čas prvního ročníku 1909 byl 13 hodin 50 minut. Traťový rekord vytvořil roku 1985 Evert van Benthem a činí 6 hodin 47 minut. Rekordní počet účastníků je z roku 1986, kdy stálo na startu 16 999 odvážlivců. Nejdrsnější podmínky panovaly roku 1963. Extrémní mrazy a vichřice způsobily, že závod z celkového počtu 9 682 dokončilo jen 69 bruslařů, mnozí utrpěli vážné omrzliny a jednotlivé příběhy se staly podkladem pro film "De Hel van´63" (Mrazivý závod, režie Steven de Jong).
Pravidla pro konání závodu jsou poměrně přísná. Tři noci za sebou musí být nejméně -10 stupňů a led po celé trase závodu by měl dosáhnout minimálně 15 cm. Vliv na kvalitu ledu a obtížnost samotného závodu má zejména síla větru, sněžení a celková teplota. Celou trasu sleduje odborná komise, měří tloušťku ledu a stanovuje místa, která se v případě závodu musí obejít po souši tzv. klunen. Komise také určuje datum. Jedinečnost této severské podívané je i v tom, že se nikdy nedá předvídat.
Další zvláštností je, že "Elfstedentochtu" se účastní pouze obyvatelé jedenácti fríských měst, kteří musí být zároveň členy asociace "De Vereniging De Friesche Elf Steden". Pár míst bývá uvolněno pro populární až mýtickou národní loterii. Šťastní vylosovaní se spolu s místními členy shromáždí v den konání závodu v Leeuwardenu. Startuje se od šesté hodiny ranní - každých 15 minut vyjede skupina 1000 bruslařů. Ojedinělý certifikát o absolvování bruslařského maratonu získá ale jen ten, kdo dorazí do cíle před půlnocí a odevzdá kartičku s razítky z jedenácti měst a ze tří tajných stanovišť. Celou trať lemují statisíce diváků. Život v zemi se na tento den zastaví, všichni se oddají národní vášni a s napětím sledují vývoj závodu. Vítězové jsou uznávaní hrdinové po celý život, stejně jako každý odvážlivec, který tenhle zničující závod zvládne dokončit.
V zimě roku 2012 jsem i já měla možnost zažít tu hmatatelnou atmosféru štěstí a vzrušení, která zachvátila celou zemi. Pamatuji si živě, jak se nemluvilo o ničem jiném. V práci, na ulici, v tramvajích, dokonce i hlavní stanice holandské televize pozměnila program a každé odpoledne vysílala nepřetržité zpravodajství o proměnách Nizozemska v ledové království. Spekulace, zda se pojede "Elfstedentocht", hýbaly celou společností. Uzavíraly se sázky, hotely ve Frieslandu byly beznadějně vyprodané, celá severní provincie se zapojila do příprav, dobrovolníci odhrabávali čerstvý sníh po dvousetkilometrové trati, probíraly se rady, jak docílit co nejlepší kvality ledu a tlak na komisaře byl opravdu velký. Dokonce už bylo stanovené datum na 12. února 2012. Doteď cítím nadšení a napětí a také velké zklamání, když tři dny před konáním "Závodu všech závodů" odborná komise vše odvolala kvůli oblevě. Vzpomínám si, že to opravdu bylo tak rychlé. Led, na kterém ještě odpoledne bruslilo tisíce nadšenců, byl do druhého dne pryč. I přes tenhle smutný konec to byla nezapomenutelná zima. Vyzkoušela jsem tehdy bruslení po amsterdamských kanálech i s riskantním podbíháním po tenoučkém ledu pod mosty. Sledovala jsem legendární rychlostní závod na Keizersgrachtu, kde se sešel snad celý a naprosto unešený Amsterdam. A ano potvrzuji, že atmosféra štěstí se dala krájet. V milém skanzenu Zaanse Schans při jízdě na tradičních holandských bruslích mezi zelenými dřevěnými domečky jsem naplno pochopila, proč jsou Holanďané tak pobláznění do bruslení. Prohánět se na ostrých nožích zamrzlou krajinou, to je nezapomenutelná zkušenost! Věřím spolu s místními, že rok 2012 nebyl poslední šancí a že se sen celé země jednou stane opět skutečností!